Je docela zřejmé, proč aktivní občanská společnost některým politikům vadí. Je to právě proto, že se je snaží kontrolovat, vytvářet na ně určitý tlak; působit jako pojistka. Proto nás snaha o ostrakizaci autorů jakékoli autonomní občanské aktivity nemůže příliš překvapit. A v principu je vlastně jedno, zda je prováděna ve jménu demokratické legitimity zvolených politiků, či zda se čínští komunisté zaklínají zájmy strany.
Použité prostředky se samozřejmě, a buďme za to vděčni, diametrálně liší. U nás je dnes už nemožné, aby byl někdo odsouzen na 11 let pro podvracení státu za snahu o zlepšení lidských práv, tak jako se to stalo zakladateli čínské iniciativy Charta 08 Liou Siao-poovi. Ale snad právě proto, bychom význam autonomní a na politické sféře nezávislé občanské společnosti neměli podceňovat.
Někdo by se možná pousmál nad „politickou hloupostí“ těchto lidí, kteří nemají strach jít do nerovného a snad i beznadějného střetu se státní mocí. Bojují prý onen slavný a beznadějný boj s větrnými mlýny. Proč se vůbec vysilují usilováním o „nemožné“? Jak je může vůbec napadnout, chtít se obětovat pro chiméry svobody či demokracie?
V Číně, kde tamní totalitní režim stále více využívá produktů tvrdého kapitalismu k uplácení a balamutění obyvatel, jsou lidé jako Liou Siao-po potřeba více než kdy jindy. Jsou a vždy budou zdrojem inspirace a naděje. A to i pro nás, v srdci prosperující a demokratické Evropy. Připomínají totiž, že politika nesmí být devalvována na ono pověstné „business as usual“, ale že v sobě musí obsahovat alespoň zrnko idealismu a snad i špetku toho, „usilování o nemožné“.